Alibi pro novou detektivku
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd
Loading...Loading...

Napsat o Vavrečkově detektivce Alibi na příští noc, že ve skutečnosti se tak úplně o detektivku nejedná, by možná nebylo víc než okopírováním doprovodného textu na obálce, jehož autorem je Vladimír Novotný. Přesto je těžké říct, zda vůbec existují jiná úvodní slova o této knize, která by mohla být alespoň z poloviny tak výstižná. Ovšem, proč tomu tak je? To nejdůležitější se neodehrává v reálném čase povídek a „před očima“ čtenáře, nýbrž ve hlavách vypravěčů jednotlivých částí.  I přes to, že povídky umí vyvolat napětí i akční náboj, tím hlavním, co děj posouvá, zůstávají úvahy a retrospektivní ohlédnutí měnící děj přítomný, který se stává až metaforickou špičkou hory, cílovou rovinkou, nebo snad milostným vyvrcholením, vyhovuje-li vám košilatější, přirovnání. Když už jsme narazili na něj, je možná dobré zmínit (což je autorův typický rukopis), že nejdůležitějším hnacím motorem postav a tím pádem i jednotlivých příběhů, jsou samozřejmě vztahy, nezřídka partnerské. Už první (a zároveň poslední) povídka Alibi na příští noc otevírá knihu milostnou touhou hlavního hrdiny, která ho zažene do temnějších a vážnějších problémů, než by kdokoli v podobné situaci mohl očekávat.

194694_bigPokud chceme analyzovat a nějak vůbec rozebrat tuto knihu, nastane nečekaný problém už při určení s čím že máme vlastně tu čest? Stejně jako Vavrečkův předchozí počin Idealistický román (Pavel Mervart, 2009) stojí na hranici prózy a poezie a je prakticky nemožné zařadit ho bez výhrad do kterékoli z nabízených škatulek, nemůžeme u Alibi na příští noc s určitostí říct, zda jde skutečně o román, či sbírku detektivních povídek. Jednotlivé povídky jsou totiž rozděleny do několika kapitol, které ovšem nenásledují jedna za druhou, ale jsou přerušovány kapitolami povídek jiných. Odehrávají se v různém období 20. století a pozornému čtenáři neujde, že jsou psané také různými styly. Zatímco např. úvodní Alibi na příští noc začíná jako „obyčejná“ vztahová povídka, kde je ovšem celý děj vyprávěn retrospektivně a velmi subjektivním pohledem jejího hlavního hrdiny, u povídky Pierot není už z názvu těžké uhodnout, čím byl její styl inspirován. Pokud vás to nenapadlo, shromáždění podezřelých v jedné místnosti a následný dlouhý monolog vyšetřujícího o tom, kdo proč není a nakonec kdo je vrahem, napoví…  Pierot nejen že odkazuje na dílo Agaty Christie, ale zároveň (a možná právě proto) poukazuje sám na sebe jako na hru a příběh. Není to jen o literárním textu, ale o běžném životě, který se stejně jako literární dílo skládá z dialogů, postav, jakéhosi scénáře a který je opakovatelný, což autor uvádí opět jako připomínku faktu, že stejně jako příběhy onoho fiktivního města, i naše životy jsou až cyklicky stejné. K tomu používá hlavní postavu povídky Richarda, která uvažuje o „svém“ případu jako o díle, kde je důležitost postav/lidí dána jejich rolí v konkrétním příběhu.

Zdánlivě bychom tedy knihu mohli s klidným srdcem zařadit jako soubor povídek, ovšem jak už to ve správné detektivce má být, nic není tak jasné, jak se na první pohled zdá. Povídky (ač by obstály i jako soběstačná díla) se ovlivňují mnohem víc, než je na první pohled patrné. Nejen, že se vše odehrává v jednom městě, ale drobné narážky na části jiné, než právě čteme, mají často větší skrytý význam, než můžeme vidět okamžitě. Už samotné prostředí jednoho města a mnoha detektivních případů lokalizovaných v něm odkazuje na řadu detektivních seriálů, nazývaných tradičně „Vraždy v (následuje název města)“. Ačkoli tento román se od nich možná zároveň distancuje tím, že město, kde se odehrává, je přísně anonymní, čímž možná lehce připomene béčkové televizní seriály, ale zároveň ihned potvrdí, že se mezi ně řadit nechce, ale pořád jde samozřejmě o dílo literární. Dlužno dodat, že kvalitní. S rámcem celého souboru nám tedy přibývá ještě jeden žánr detektivky k těm, které najdeme v povídkách samotných. Drobných propojení mezi povídkami bychom jistě nalezli ještě velký počet. Na úrovni použitého slovníku můžeme třeba ve více povídkách najít stejnou větu („To písmo nebylo její!“), která má v lecčem podobný význam, což je ovšem jeden z mála okamžitě postřehnutelných a „do očí bijících“ momentů propojení mezi jednotlivými částmi knihy.

Že jde o dílo, kde nejdůležitější se odehrává ve vzpomínkách a myšlenkách postav a přítomný děj do nich buď pouze občas vstupuje jako návštěvník, či je schováván až jako třešnička na dortu při sladkém finále, nebo se vůbec nedostaví, umocňuje také grafické pojetí textu. Konkrétně chybějící uvozovky v přímé řeči, jejichž absence pomáhá splývat vyřčenému s nevyřčeným, minulému času s probíhajícím a mazat tak hranici nejen konkrétního a abstraktního, ale také hmotného a snového (nejpatrněji v povídce Terapie).  A právě povídka Terapie, nejabstraktnější  část celé knihy, obsahuje zároveň nejvíce esejičnosti, úvah o psaní a možná i lehkou parodii na spisovatelské ego mnohých autorů. Hlavní hrdina je (či spíše za něj sám sebe považuje) spisovatel, který odmítá číst jiné autory, neboť má strach, že četbou jiných by utrpěl jeho vlastní a originální styl. Zároveň zastává stanovisko, které jistě čas od času napadne každého autora, že myšlení nemá smysl, nemůže-li být žádným způsobem zvěčněno a zachováno, tedy zapsáno. Není tedy divu, že veškeré úvahy o reálných událostech převádí do literárních pojmů. K tomu navíc utopicky uvažuje o vývoji společnosti, která v písemnictví zachovala životní osudy všech, kteří prošli po planetě Zemi a každý se tak může poučit z jejich cesty. Jeho fanatické přesvědčení (spolu s pravděpodobnou duševní chorobou) vyústí právě do tragické události a tak se mladý spisovatel stane katalyzátorem detektivní zápletky, která ovšem jen nesměle vykukuje z pod přikrývky úvah o teoriích textu, účelu a přínosu spisovatele a také možná nahlédnutí do nejtemnějších zákoutí duše velkých myslitelů. Vavrečka tak nenásilně poukazuje na přehlížené nebezpečí inteligence, neboť i hrubé násilné činy mají obvykle v pozadí celou řadu více či méně inteligentních úvah a z nich plynoucích argumentů.
Není to jen samotný text, v čem jsou ukryty nečekané významy. Název kapitoly Mocná slova (povídka Pierot) už sám o sobě poukazuje na nebezpeční a sílu velkých slov, nepřímo i rétoriky a jejich možnosti. Tato myšlenka je silněji rozvíjena v kapitole Otec z příběhu Terapie (viz. odstavec výše).

O Alibi na příští noc tedy nemůžeme s určitostí mluvit jako o povídkové knize, ani jako o románu. Stejně tak ji nemůžeme bezvýhradně zařadit mezi detektivní, nebo psychologickou prózu a vzhledem k autorově básnickému jazyku občas můžeme dokonce pochybovat, zda se jedná čistě o prózu, neboť jakási poetičnost (nejen) popisů velmi patrná. Tento pocit umocňuje také občasné řazení textu do veršů, kde je ovšem grafické členění zvoleno především pro větší napětí a naléhavost situace.
Víme tedy, čím tato kniha není. Čím ovšem je? Je aktuálním pojetím klasickho žánru. Zároveň je zábavnou a napínavou knihou, které ovšem nechybí inteligence, vytříbený jazyk a styl. Stává tedy především důkazem, že post-moderní a klasické (stejně jako povídky v ní, které jsou z dávné minulosti i ze současnosti), stejně tak inteligentní a zábavné, také akční a psychologické a v neposlední řadě dějové a teoretické lze kombinovat a při tom zachovat kvality všech užitých esencí.

Autor článku: Přemysl Krejčík

896 zobrazení

Novinky e-mailem

Přejete-li si dostávat naše knižní novinky, stačí vyplnit Váš e-mail.

Nabídka pro knihovny

Získejte výraznou SLEVU na všechny tituly Mladé fronty.

VÍCE INFORMACÍ

Knižní klub

Tradiční program pro zástupce škol,s nabídkou knih zlevněných o 20 - 50 %

výhody klubu